Rozhodně ne. Otázka je stejná, jako bychom se zeptali: „Tak tedy člověk, kterého právě vytáhli z bažiny, když se topil, může do bažiny znovu skočit...? Na zemi sotva existuje člověk, který se někdy skutečně topil a hned poté, co ho zachránili, to chtěl zkusit znovu...

Jak je potom možné, že někteří věřící se vyzpovídají a klidně si jdou hřešit dál? Pokud jdou s klidným svědomím hřešit dál, pak ještě neprožili, co znamená skutečné odpuštění. Vyznávání hříchů je pro ně pouze mrtvá náboženská forma, kterou se naučili praktikovat.

Představte si, že si děti hrají na zachránce a tonoucí. Když „tonoucího” vytáhnou a hra skončí, s klidným svědomím jdou všichni zase do vody. Je to přece jenom hra. Nikdo to nemyslí vážně. Jestliže někdo vyznává svoje hříchy a vzápětí nato jde a hřeší vesele dál, potom je vyznávání hříchů pro něj pouze náboženská hra. Zřejmě to vůbec nemyslí vážně. Bůh se takové hry nikdy nezůčastňuje. Ježíš jedná pouze s lidmi, kteří to s ním myslí skutečně vážně.

Naopak, člověk, který na vlastní kůži zažil, co to znamená, se topit, si většinou dá velký pozor, aby se to už nikdy nemuselo opakovat. Stejně tak ten, kdo skutečně poznal, jak nepříjemné jsou následky hříchu a jak příjemné je žít s Ježíšem, touží dělat věci, které se Bohu líbí! Kdo na vlastní kůži okusil život bez Ježíše i život s Ježíšem, může srovnávat. Je zamilovaný do Ježíše. Nemá zájem se vracet zpět. Neznamená to, že hned od obrácení je dokonalým člověkem. Znamená to, že už páchat zlo ve svém životě nechce.

Proč přesto existuje na světě mnoho nemorálních věřících? Je to proto, že ne všichni věřící prožili opravdové znovuzrození. Ne všichni lidé, kteří jsou nábožensky založení, osobně poznali Pána Ježíše. Ne všichni věřící se k Bohu obrátili.

Často je pro ně víra pouze dobrý zvyk, který se v rodině traduje z generace na generaci. Ne všichni „křesťané” na vlastní kůži zakusili Boží moc, která dokáže proměnit srdce člověka. Proto nemají ani motivaci žít čistým životem tak, aby se Bohu ve všem líbili. Kdokoli se však s Ježíšem osobně setká a nechá ho vstoupit do svého života, nikdy nezůstane stejným člověkem. Bůh ho svojí mocí promění natolik, že si toho všimnou i ostatní.

Je možné od Boha odpadnout, i když ho člověk skutečně poznal? Je to možné a stává se to. Bible učí, že se ale na člověka, který schválně páchá zlo, i poté, co mu Bůh odpustil, Ježíšova oběť na kříži nevztahuje:

„Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem a `žárem ohně, který stráví Boží odpůrce...´ Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.” (Židům 10,26.31)

Bůh je velmi trpělivý a mnoho lidem odpouští. Boží milost ale není oprávněním páchat znovu tytéž špatné věci. Bylo by to stejně nesmyslné, jako bychom řekli: „Teď mám košili pěkně čistou, takže si ji můžu konečně pořádně zašpinit.....!”

Ježíš je spravedlivý a vidí přímo do srdce člověka. Proto jednou bude soudit každého, kdo dělal nějaké zlo. Ať už byl věřící nebo nevěřící. Jak už jsme si dříve řekli, před Bohem nemá nikdo žádné výhody. Jeho soud bude platit pro všechny, stejně jako je všem přístupná jeho milost a odpuštění.

Život bez náboženství?

Cožpak člověk nemůže žít spokojeným životem i bez náboženství...?